Velikonoční řehtačka
Velikonoce, jedny z nejstarších svátků, spojují předkřesťanské rituály vítání jara s křesťanskou tradicí. Tento čas magických praktik a jarní obnovy přírody je zároveň nejvýznamnějším křesťanským svátkem, připomínajícím liturgické události Pašijového týdne, který následuje po šestitýdenním postním období rozjímání a očisty. Neodmyslitelnou součástí velikonočních obchůzek jsou klapače a řehtačky. Chodívalo se s nimi od Zeleného čtvrtku až do Vzkříšení. Ve čtvrtek totiž zazvonily kostelní zvony naposledy a zůstaly němé až do soboty. Říkalo se, že odlétly do Říma. Hlučné hrkání a rachtání mělo jejich zvuk nahradit.
Chlapci se scházeli ještě za tmy a několikrát během dne obešli s rámusem celou vesnici, právě tak na Velký pátek a ještě v sobotu. Při poslední obchůzce dostávali jako odměnu vejce, sladkosti i drobné peníze. Soubor hlučících dřevěných nástrojů zahrnoval řehtačku (neboli hrkačku, kdysi také chřestačku nebo hrkavku), klapač a pojízdné trakáčky. Tradiční řehtačka se kládá ze tří částí - pružného plátku, kolečka a držadla, přičemž kolečko má na obvodu zuby, na něž při točení naráží pružný plátek.
Řehtačky jako takové mají bohatou historii, která zdaleka ne vždy souvisí s oslavou Velikonoc. Jejich využití se různí v závislosti na čase a místě. Například v 18. a 19. století sloužily policistům na Britských ostrovech a v Austrálii k přivolání posil. Pokud se podíváme hlouběji do historie, ve středověku řehtačky používali malomocní, aby na sebe upozornili a zabránili tak šíření choroby.